Dario Fo, Polomyšín

Světová próza

o F o ri yšín a D om l Po

fra

Světová próza

fra

Spisovatel, dramatik, režisér, herec, scénograf a malíř Dario Fo se narodil 24. března 1926 v italském Sangianu. Vystudoval milánskou Akademii krásných umění (Accademia di Belle Arti di Brera) a nedokončil studia architektury. Během studií maluje a vymýšlí si příběhy, které zároveň veřejně předvádí. Většinou se jedná o texty provokativní, namířené proti banalitě, konformismu a aroganci moci. Díky přátelství s Frankem Parentim začíná spolupracovat s RAI, píše groteskní monology, které předčítá v rozhlase a později je inscenuje v milánském divadle Odeon.

Roku 1959 zakládá se svojí ženou Frankou Rame divadelní společnost Compagnia Fo–Rame. Píše a inscenuje hry vyznačující se ostrou politickou satirou. Umělecká dvojice Fo–Rame spolupracuje také s italskou státní televizí, ale jejich pořady, ve kterých kritizují církev, mafii, politické poměry či pracovní podmínky dělníků, se často dostávají do konfliktu s oficiální mocí. Výsledkem je patnáctiletý zákaz televizní činnosti. Později zaniká společnost Fo–Rame a místo ní vzniká divadelní asociace Nuova Scena (Nová scéna), jejímž cílem je návrat k lidovým divadelním tradicím; inscenované hry se nadále vyznačují kritickým zpracováním politické a sociální tématiky. O rok později je založen Colettivo Teatrale la Comuna (Divadelní kolektiv Komuna).

V letech 1969–70 se Fo zabývá lidovými tradicemi, dialektem a historií středověkých kejklířů; na základě těchto studií píše své mistrovské dílo Mistero Buffo. V 70. letech se Fo dostává stále častěji do střetu s italskou vládou, jeho inscenace jsou cenzurovány a zakazovány. Až v roce 1977 je mu umožněn návrat do televize. V roce 1980 Dario Fo, Franca Rame a jejich syn Jacopo zakládají Svobodnou univerzitu Alcatraz (Libera Universit`a di Alcatraz) – kulturní a agroturistické centrum, kde se konají setkání umělců, pořádají se divadelní, taneční, spisovatelské, psychologické a jiné kurzy, didaktické a tvůrčí aktivity pro handicapované děti.

Roku 1997 získává Nobelovu cenu za literaturu.

V roce 2003 se Dario Fo a Franca Rame znovu dostávají do konfliktu s mocí. Příčinou je představení L’anomalo bicefalo (Dvouhlavá zrůda), jehož hlavní postava je inspirována italským premiérem Silviem Berlusconim. Při pokusu uvést L’anomalo bicefalo ve vysílání jedné soukromé televizní stanice je inscenace na příkaz člena Berslusconiho vlády vysílána bez zvuku.

fra

2

Dario Fo Polomyšín Mých prvních sedm let (a nějaké navíc)

3

4

Dario Fo Polomyšín Mých prvních sedm let (a nějaké navíc) Přeložila Marina Feltlová

fra

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

Světová próza Dario Fo Polomyšín Mých prvních sedm let (a nějaké navíc) Z italského originálu Il paese dei Mezar`at I miei primi sette anni (e qualcuno in pi`u) přeložila Marina Feltlová Obálka Martin Kubát Vydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz, roku 2009 jako svou 70. publikaci Vytiskla Tiskárna VS, Praha Vydání první Náklad 1000 výtisků Czech edition © Agite/Fra, 2009 © Giangiacomo Feltrinelli Editore, 2002 Translation © Marina Feltlová, 2009 Cover © Martin Kubát, 2009 ISBN 978-80-86603-57-5

6 BB012

Obsah Prolog 9 Bůh jako nejvyšší šéf státních drah 10 Anarchisté musejí pryč 37 Francouzský kamarád 40 Novicka a Fulvio v bahně 42 Moji dědečkové 48 Návrat do Oleggia 58 Porto Valtravaglia 62 Cizinci – Cizáci 64 Za poznáním těla 76 Válka v Africe a světová válka 82 Záhada zamilovaných soch 87 Nákladní lanovka 92 Gog 95 Hrabě-inženýr 101 „Rišáda“ 114 Portrét Nefertiti 118 Bindula 126 Koptský svatební obřad 130 U dědečka 133 Putování Argonautů 139 Tělesná harmonie 150 Útěk do Švýcarska 162 Dobrovolná vojenská služba 168 Dezerce a útěk 185 Návrat k dědečkovi 200 V očekávání Picassa 207 V Paříži 215 Otcův pohřeb 219

7

8

Prolog Co vám předkládám, není životní příběh herce, dramatika a ředitele divadelní společnosti, je to spíš zlomek mých dětských let. Nebo přesněji, je to jen začátek: prolog k dobrodružství, na jehož počátku mě ani ve snu nenapadlo, že se herectví jednou stane mým povoláním.

Vzpomínám si, že Bruno Bettelheim, autor revoluční teorie o utváření lidského charakteru a intelektu, prohlásil: „Stačí, když mi dáte prvních sedm let života jednoho člověka; je v nich obsaženo vše, zbytek si klidně nechte.“ Rozhodl jsem se, že to malinko přeženu: nabízím vám deset let a k tomu ještě pár kapitol o cestě k dospělosti… Věřte mi, je toho ažaž!

9

Bůh jako nejvyšší šéf státních drah Všechno záleží na tom, kde ses narodil, tvrdí jeden velký mudrc. Co se mě týče, řekl bych, že se vážně trefil do černého.

Hned na začátku musím poděkovat své matce, jež se rozhodla porodit mě v San Gianu, kousek od Lago Maggiore. Stejně, je to ale zvláštní metamorfóza jména: Giano neboli Janus, římský bůh se dvěma tvářemi, se promění ve zcela vymyšleného křesťanského světce, svatého Giana, navíc údajného ochránce všech komediantů a komiků. Ve skutečnosti to nebyla moje matka, kdo si vybral místo mého narození, byly to Italské státní dráhy, které se rozhodly poslat mého otce sloužit do této stanice. Ano, můj otec byl přednosta stanice, i když jen příležitostný. Vlaková zastávka San Giano byla tak bezvýznamná, že jí strojvůdci často projížděli, aniž by si jí vůbec všimli. Jednou jistý cestující, kterému se už zajídalo vystupovat vždycky až v následující stanici, zatáhl za ruční brzdu. Po dlouhém brzdění se vlak zasekl a zůstal stát zrovna uprostřed tunelu. Nákladní vlak, který jel za ním, do toho stojícího narazil plnou parou. Jako zázrakem nikdo nepřišel o život. Byl jen jeden těžce raněný – onen cestující, co zatáhl za ruční brzdu; toho nebožáka totiž zmlátili ostatní cestující včetně jedné jeptišky.

Ale když na železniční stanici San Giano nastoupil můj otec, všechno se změnilo. Felice Fo byl člověk, jenž budil úctu a respekt. Když stál v pozoru uprostřed kolejiště, s červenou čepicí vraženou do čela, a mával signalizačním praporkem, rovněž červeným, zastavovaly úplně všechny vlaky. Všechny osobáky, rozumí se, a taky lokálky, ty byly dohromady čtyři.

Přišel jsem tedy na svět v této malé stanici pár kro10

ků od Lago Maggiore (ANTELACUS – „předjezeří“, zní nápis na jedné vykopávce z doby románské) v době mezi příjezdem lokálky a nákladního vlaku. Bylo sedm ráno, když jsem se rozhodl vykouknout mezi nohama své mámy. Ženská, která plnila úlohu porodní báby, mě vytáhla ven a zvedla za nohy do vzduchu jako nějaké kuře. Pak mě bleskurychle pleskla přes zadek… zařval jsem jako siréna. V tom okamžiku zrovna projížděla lokálka z půl sedmé – jako obvykle měla zpoždění. Maminka vždycky tvrdila, že můj první pláč mnohonásobně přehlušil píšťalu té lokomotivy.

Zkrátka spatřil jsem světlo světa v San Gianu z výhradního rozhodnutí Italských státních drah. Ale tam jsem se narodil jen podle matriky.

Pokud jde o mě, ve skutečnosti jsem přišel na svět a začal brát rozum o třicet až čtyřicet kilometrů dál na sever podél břehu jezera, v městečku Pino Tronzano, a o pár let později v Porto Valtravaglia, na „hubeném“ břehu Lago Maggiore. Obě tato městečka se mi stala „říšemi divů“. Popustila uzdu nejbláznivějším představám a ovlivnila každou moji budoucí volbu.

O tom, kam se budeme stěhovat, ovšem rozhodovalo vedení Italských státních drah, jeho milánské zastoupení.

Milán! Vzpomínám, jak jsem tam jel poprvé s otcem. Byl jsem ještě hodně malý a on se tam musel vydat, aby složil zkoušku, kterou potřebují mít všichni výpravčí; doufal, že povýší na přednostu stanice druhé třídy stupně C. Ale proč mě vlastně bral s sebou, takového prcka? Vždycky jsem ho podezíral, že to udělal z pověrčivosti. Protože všichni v rodině byli přesvědčení, že nosím neskutečné štěstí. Narodil jsem se totiž v košili, jak se říká, vylezl jsem celý obalený matčinou placentou. A to je podle dávných jezerních tradic považováno za skvělé osudové znamení.

Když jsme dorazili do Milána, krátce předtím, než 11

jsme vjeli do obrovské haly Hlavního nádraží, vlak nápadně zpomalil… jel doslova krokem. Tatínek Felice – Pa’ Fo, jak mu říkala máma – otevřel okýnko a nechal mě, abych se vyklonil do půli těla. „Podívej se tamhle nahoru,“ řekl a ukázal na vysokánský most, který podpírala ocelová konstrukce a pod nímž projížděly všechny vlakové soupravy. Byla to obrovská plošina plná reflektorů namířených do všech stran.

Množství prosklených kabin ozářených velice silnými, barevnými světly. Tento fantastický mechanismus podpíraly mohutné pilíře. „Co je to?“ „To je řídící centrála, odkud se řídí pohyb všech vlaků, včetně výhybek a semaforů.“ V tom okamžiku mi bylo jasné, že se uvnitř těch skleněných kabin ozářených světly musí zcela jistě nacházet Bůh se všemi svatými přednosty stanic. Nebylo pochyb: generálním ředitelem Italských státních drah nemohl být nikdo jiný než Bůh Všemohoucí. To on řídil činnost všech železničářů, pohyb vlaků, vymýšlel stroje a plánoval, kdy se narodí dětí přednostů!

Ale vraťme se k našemu prvnímu stěhování ze stanice San Giano do stanice Pino Tronzano na švýcarských hranicích; všechen náš nábytek byl naložen do nákladního vagonu. Cesta netrvala víc než půldruhé hodiny. Když jsem uviděl, jak rozmontovávají všechny postele a skříně, hodně jsem se vyděsil. Myslel jsem, že je rozbíjejí, a začal jsem žalostně plakat. Otec mě ale ukonejšil: „Uvidíš, že jakmile dorazíme, dáme je zas dohromady!“ Jenže běda, během nakládání věcí vypadla z vagonu naše litinová kamna a rozbila se na kusy, načež moje maminka vydala srdceryvný výkřik. Vzal jsem ji za ruku a začal chlácholit: „Neboj, až dorazíme, táta všechno slepí!“ Ach, ta odvěká důvěra v otce!

Vagon připojili k vlaku, do kterého jsme nasedli.

12

Potom, když jsme dorazili do Pina Tronzana, náš nákladní vagon odpojili a otec s matkou s pomocí dvou nosičů začali vykládat kusy nábytku, které se pak měly znovu smontovat.

Byl jsem tím místem doslova fascinován: nádraží bylo větší než to, kde jsem se narodil. Bydleli jsme nahoře, v prvním patře. O sto metrů níž, kolmo dolů, bylo jezero.

Za námi se tyčila skalnatá stěna, do níž byla vyhloubena cesta klikatící se až nahoru k vesnici. Tu tvořilo asi padesát domků namačkaných jeden na druhém jako na nějakém románském basreliéfu. Starobylá věž, zvonice, pod ní farní kostel a velká budova, ve které sídlila radnice, škola a dokonce ambulance.

Nosiči a táta s mámou ještě ani nestačili vyložit všechen nábytek, a už se objevil pan farář. Přišel, aby nás přivítal a požehnal našemu čerstvě vymalovanému domu. Spolu s ním přišel i ministrant, jehož vlasy byly stejně rudé jako komže, a ten mi hned po požehnání šel ukázat velkou ohradu na plácku za nádražím. Uprostřed se tyčil velkolepý kurník ve tvaru altánku plný kohoutů a slepic, jež nás vítaly radostným kdákáním. Za altánkem byla spousta kotců, které téměř nadskakovaly, jak byly nacpané mrskajícími se uvězněnými králíky.

Otec přebíral tuto pohraniční stanici po kolegovi, který odešel do penze. „To všechno je vaše!“ prohodil znenadání ministrant a obrátil se přitom i k matce, která v tom okamžiku zrovna přicházela. „Jak to?“ „Spadá to do vaší kompetence stejně jako výhybky a píšťalky.“ „Hele, zrzku, chceš si z nás utahovat?“ Nato se výřečný ministrant rozhodl prozradit nám původ toho nečekaného dědictví. Jenže vzápětí se objevil i traťmistr, a ten vzal hned ministrantovi slovo: „Přednosta 13

stanice, co tu sloužil před váma, byl vášnivej chovatel.

Trávil víc času v kurníku než u telegrafu. Ty bestie se množily až hrůza, takže když se měl odstěhovat, jelikož šel do důchodu, nechal celej tenhle zvěřinec těm, co nastoupěj po něm, teda vám…“ „Pěkně děkujeme, to je vážně terno,“ vybuchla maminka. „Taky bych řek, krásnej dárek, jen bych rád věděl, jak zvládnete celou tuhle bandu divochů obstarat,“ přisadil si traťmistr, „a to ani nemluvím o tom, že vám jich nejmíň půl tuctu každej den uteče a z nich aspoň jeden dva zákonitě skončej na kolejích přesně ve chvíli, kdy přijede vlak.“ „V tom případě doufám, že aspoň část té fašírky bude použitelná,“ poznamenala maminka. „Stačí si vybrat,“ chechtal se traťmistr, „jestli radši gulášek nebo dušené s cibulí a bramborem, a všechno bude, jak má být.“

Nejspíš jste už pochopili, že naše stanice byla pořádná díra: bydleli jsme tam jen my a traťmistr-výhybkář se ženou. Dole na úpatí svahu, naproti útesům nořícím se do hlubokého jezera, stála kasárna celní správy s přístavištěm pro jeden hlídkový člun a jednu majákovou loď, které se říkalo Torpédo.

V noci bylo naprosté ticho, v dlouhých intervalech přerušované jen tlukotem čerpadla, nabírajícího vodu z jezera, aby naplnilo velkou nádrž, která zásobovala projíždějící lokomotivy na cestě do Švýcarska a zpět. Ten pravidelný zvuk jsem měl moc rád… jako bych slyšel srdce stanice, uklidňující a konejšivé.

Dalším příjemným zvukem bylo vyzvánění, kterým se ohlašoval příjezd vlaků. Občas mě pískot některé projíždějící lokomotivy probudil, ale hned jsem zase blaženě usnul. Můžu říct, že jsem vyrůstal s rachotem 14

kol vagonů a skřípěním brzd v hlavě; a před očima mám dosud světelné signály Torpéda, jak sekaly po vodě, nebi a horách a poté pronikaly mezi žaluziemi až ke mně.

Vzhledem k tomu, že jsme žili přímo na hranici, neustále se tu řešily problémy s pašeráky a nešťastníky, kteří se snažili projet schovaní v nákladních vagonech. Celníci a karabiníci prohledávali každý stojící vlak. Často mě probudily signály, které si dávali pomocí píšťalky, a křik oddílů ve službě. Doléhaly ke mně nesnesitelné rány, dopadající na stěny vagonů, zvuk odšupovaných dveří, příkazy, že se má lépe zkontrolovat ten nebo onen vagon. Nakonec někdo zvolal: „Všechno v pořádku!“ Byl jsem napjatý po celou dobu prohlídky, a teprve teď jsem konečně mohl pořádně vydechnout. Vždycky jsem si představoval nějakého muže nebo chlapce, co visí pod vagonem, že se mu konečně podařilo vyváznout a dostat se na druhou stranu. Usínal jsem s ulehčeným povzdechem a s úsměvem na tváři.

Psal se rok 1930. Ti, co cestovali ilegálně, byli většinou pronásledovaní antifašisté, kteří se snažili dostat do Švýcarska nebo do Francie. Pamatuji se na jednu noc, kdy mě znenadání probudily výkřiky, hlasité rozkazy a výstřel. Šel jsem k oknu a tajně sledoval, co se děje dole: chytili jednoho černého pasažéra a vedli ho dolů do kasáren. Druhý den jsem viděl, jak ho nakládají do vagonu, který jel do Luina, kde bylo vězení. Později mi otec naznačil, že jde o politické uprchlíky. Nerozuměl jsem tomu, ale ta scéna mi navždycky uvízla v paměti jako nějaký temný klín.

Abych se seznámil s chlapci svého věku, s nimiž bych si mohl hrát, musel jsem vystoupat až nahoru do vesnice. Byl to výšlap, při kterém se člověk pořádně zadýchal… muselo se jít asi tři sta metrů doslova po čtyřech.

15

Skamarádit se s těmi kluky nebylo těžké: jejich hlouček na náměstí u kostela byl na „cizince“ jako já dostatečně zvědavý. Všichni mluvili tvrdým dialektem plným zet místo es podobně jako Švýcaři, ale neprotahovali tolik samohlásky jako v kantonu Ticino.

Aby mě „prubli“, vymysleli okamžitě několik drsných žertíků: hodili na mě hadr politý naftou a podpálili ho přesně ve chvíli, když jsem čůral dolů ze srázu. Jen zázrakem se mi neusmažil!

Jako druhou zkoušku mi strčili do kapsy kalhot rozzuřenou ještěrku a pak se váleli smíchy, když sledovali moje zděšení, které se projevovalo tím, že jsem vyskakoval, mrskal nohama a nakonec udělal salto, při němž se naštěstí ta zelená potvora osvobodila.

Tihle malí lotři byli skoro všichni syny pašeráků a jejich velitelem, což je trochu bizarní, byl syn strážmistra od karabiníků. Ve vesnici žily i dvě holčičky, dcery celníků, ale jejich rodiče si nepřáli, aby se stýkaly s takovou společností. Ramenáči – tak se říkalo pašerákům, co si nakládali na ramena krosny se zbožím a nosili je přes hranice sem a tam – se neživili jenom pašeráctvím. Skoro všichni chovali kozy a ovce, pracovali jako dřevorubci, stavěli suché zídky, podpírající políčka a lesíky na strmých svazích, které by se jinak při každém lijáku sesuly do údolí. Celníci byli velmi shovívaví. Moc dobře věděli, že si ramenáči tou dřinou bůhvíjak nevydělají. Sem tam ale dostali rozkaz některého z nich zmáčknout, aby dokázali, že jsou čilí, pozorní a že si zaslouží svůj mizerný plat. A tak jich čas od času pár načapali. Připadalo mi, že si jen tak hrají. Viděl jsem, jak chycení ramenáči sestupují ke stanici… na rukou neměli želízka, povídali si s celníky nebo karabiníky, jako by šli společně na skleničku.

Rád jsem se toulal pro strmých hřebenech, šplhal nahoru podél bystřin, které se řítily do údolí tak prudce, že vyhloubily ve skále koryta a nezřídka ji 16

provrtaly tak, že vzniklými úžlabinami, brázdami a rýhami byla hora dočista rozrytá. Samozřejmě jsem tam nechodil sám… cupital jsem za chlapci z Pina, o dva tři roky staršími než já. Karabiníkův syn byl devítiletý, proto ho také zvolili za velitele a vůdce. Jak tvrdil, znal v tomhle labyrintu každou strž i každou rokli… a nejspíš proto jsme se vždycky ztratili!

Jednou nás zachránil jeden pašerák, když zaslechl naše zoufalé volání. V paprsku světla pronikajícím temnou průrvou v rokli se nám zjevil jako nějaký světec. Byl to strýc jednoho z mých kamarádů a neuvěřitelnou shodou náhod se jmenoval Salvatore, tedy Zachránce. Jak už jsem řekl, byl jsem nejmladší z celé té bandy, proto si mě vysadil na ramena, a já odtud s jistou dávkou hrdosti shlížel dolů na své kamarády.

Připadal jsem si jako oživlá reprodukce fresky namalované na průčelí kostelíka v Tronzanu, na níž obří světec přenáší malého Ježíška přes řeku. Jezulátko přitom žehná. A tak i já jsem se smíchem střelhbitě naznačil malinkaté požehnání. Takový jsem byl neznaboh, už tehdy, v tomhle věku!

Když jsme se blížili k městečku, začínalo se stmívat.

Maminka celá ustaraná vyšla nahoru na náměstí v Pinu a tam narazila na ostatní matky, které vyhlížely své syny, ale ani jedna z nich nejevila známky úzkosti; naopak, zdálo se, že jsou klidné, byly už na ty pozdní příchody zvyklé. A tak jakmile jsme se objevili na náměstí, matky bez jediného slova vykročily ke svým dětem. Žádná poznámka, žádná výčitka. Moje maminka mě stáhla dolů z ramen svatého Salvátora a pevně mě objala: „Nebál ses?“ A já zalhal: „Ne, mami, byla to psina!“ A ona v pevném objetí zašeptala: „Ty moje hlavinko dubová, vždyť ty vůbec neumíš lhát!“ („Hlavinka dubová“ byla něžná přezdívka, kterou mě maminka oslovovala při každé příležitosti.)

Mezi čekajícími matkami byl i strážmistr karabiní17

ků, a ani ten svého syna neplísnil, jen ho postrkoval před sebou. Když mě pak maminka nesla v náručí dolů serpentinami ke stanici, uviděl jsem strážmistra a jeho syna, tam daleko, kde silnice opisovala veliký oblouk. Pořád šli za sebou… otec při každém kroku chlapce pořádně nakopl do zadku a syn poskakoval jako kůzle!

Po tomhle dobrodružství maminka rozhodně nebyla nadšená z představy, že se budu dál potulovat po kopcích s tou bandou malých nezvedenců. Neměla však ve zvyku mi něco přísně zakazovat, a jelikož nebyla hloupá, vymyslela na mě velmi účinnou kulišárnu: vždycky když vycítila, že co nevidět začnu „hrabat kopýtky“, protože se ve mně nevyhnutelně probouzí volání divočiny, položila na kuchyňský stůl hromádku čistých papírů, vysypala množství pastelek a barviček a jala se mě lákat k malířským orgiím: „Jen do toho, hlavinko moje dubová, vyčaruj mi tu pár pěkných panáčků!“ A já v tu ránu začal pokrývat barvami bílý papír a klikatými čarami tvořit obrazy, které se zjevovaly jeden za druhým, jako bych je měl otištěné v paměti.

Jak jsem postupně pronikal do té skládačky a vybarvoval políčka, byl jsem natolik omámen, že jsem se dostával do tranzu.

Stávalo se, že se v podloubí našeho nádraží objevili moji malí souputníci a volali na mě pod oknem; maminka mě pak vždycky musela upozornit: „Dario, jsou tady ti tvoji lumpičáci… chceš s nima jít ven?“ Musela mi to zopakovat… V tu chvíli jsem neslyšel ani pískot vlaku, natolik mě ten papír přede mnou pohlcoval. „Vážně s nima nechceš jít?“ opakovala maminka s rozzářenou tváří. „Mám jim říct, že ti není dobře, že máš trochu teplotu?“ 18

„Ne, ne,“ odpověděl jsem nepřítomným hlasem, „když řekneš, že jsem nemocnej, budou si ze mě ještě tejden utahovat a pokřikovat na mě: ‚Hej, ty padavko!‘ Řekni jim radši, že jsem jel do Švýcarska sestřenici Tullii na svatbu.“ „Na svatbu? Prosím tě, vždyť Tullii bylo teprve dvanáct!“ „Dobře, tak řekni, že se vdává její sestra Noemi… ta už je velká,“ snažil jsem se to napravit. „To jo, ale ona se chce stát jeptiškou!“ „Tak řekni, že se vykašlala na klášter, protože si chce vzít kapitána švýcarský gardy!“ „Myslíš jako papežovy stráže?!“ „No jasně, jeptiška se přece nemůže zahodit s prvním, co se namane!“ O Švýcarsku se u nás mluvilo často. Už jenom z toho důvodu, že na druhé straně jezera, na „tlustém“ břehu kantonu Ticino, žila tatínkova sestra s manželem a dcerami Tulliou a Noemi. Bydlel tam taky bratranec, jejich nejstarší syn, který ztělesňoval vše, čím jsem chtěl být, až budu velký. Jmenoval se Bruno, byl to fotbalový šampión – brankář Lugana, varhaník v katedrále v Lucernu, nedávno byl dokonce jmenován zástupcem Helvétské republiky u naší vlády v Římě… a ke všemu měl nádhernou snoubenku, s kterou nás občas přijel navštívit. Pa’ Fo byl mezi všemi strýčky jeho nejoblíbenější, byli skoro stejně staří.

Mluvili spolu o politice, ale jen pološeptem, a jakmile se rozohnili natolik, že už nedokázali kontrolovat tón hlasu, maminka je vždycky poslala ven: „Jděte se projít dolů k jezeru. Jak říkají v Sartiraně: Bystré řeči po vodě kloužou neslyšně a ty závažnější se utopí.“ Jakmile Bruno s tatínkem odešli, já dělal všechno možné, abych na sebe upoutal Bedeliinu pozornost (tak se jmenovala Brunova snoubenka). Šíleně se mi 19

líbila, ta její dlouhá šíje, jemné ruce a prsty madony, a hlavně ta kulatá prsa! Vždycky když jsem se jí uvelebil na klíně, cítil jsem, jak malátním, a tváře mi okamžitě zrudly. Ano, přiznávám, už od první chvíle, kdy jsem přišel na svět, líbily se mi ženy natolik, že jsem kvůli nim ztrácel hlavu! A když jsem se ocitl ve společnosti tak okouzlující ženy jako Bedeli`a, jejíž kůže voněla květinami a ovocem… Bože, já byl zpajcovanej! Jak mě tak objímala, očichával jsem ji s lačností narkomana.

I moje máma byla krásná a svěží jako Bedeli`a, ne-li víc. Není divu, porodila mě v pouhých devatenácti letech! Maminka se nedá s nikým srovnávat. Vždycky když jsem ucítil její vůni, začaly se mi sbíhat sliny, chtělo se mi dumlat, proniknout do každého záhybu a prohlubně jejího těla. V jejím náručí nebylo větru ani horka. Její vlahé teplo zahánělo každičký strach.

U ní jsem byl skutečně v lůně vesmíru!

Ale zpět k Bedelii. Pokaždé když od nás s Brunem odjížděli, celý den jsem byl smutný a nemluvný. Odplouvali lodí a my je šli vždycky doprovodit k přístavišti. Jejich cesta netrvala dlouho, stačilo přeplout jezero. Brissago bylo přímo na protější straně. Pokaždé jsem zůstal stát na můstku, kde kotvily lodě, a sledoval tu jejich, jak dýmá a nechává za sebou pěnivou stopu, jež se ztenčovala čím dál víc, jak se člun vzdaloval, až byl úplně malilinkatý, ale nikdy nezmizel. Viděl jsem ho dokonce, jak přistává na opačném břehu.

Jednou mi strážmistr celní správy půjčil svůj dalekohled; jakmile jsem ho přiložil k oku, spatřil jsem loď i švýcarské přístaviště úplně zblízka. Viděl jsem také Bedelii… Pak jsem zaostřil na domy a střechy. „Ti se mají,“ prohlásil jsem, „žijou si uprostřed tý spousty čokolády a marcipánu!“ To bylo tak, od prvního dne, kdy jsem přijel do Pina Tronzana, mi namlouvali, že ve Švýcarsku mají všechno z čokolády, kandovaného 20

ovoce, marcipánu a dokonce že ulice jsou z tureckého medu! Jako první mě začal takhle tahat za nos telegrafista z naší stanice. Nabídl mi čtvereček čokolády a prohodil: „Ten život je tak nespravedlivej! My tady musíme uždibovat malinký kousíčky a tamhle ti pitomí Švýcaři maj čokolády na rozhazování, dokonce si ji dávaj i na střechy!“ „Na střechy?“ opáčil jsem. „Jo, copak nevidíš, jak jsou všechny tmavočervený?

Maj tašky z lisovanýho kakaa!“ „Tašky z čokolády?! To se teda maj!“ A polkl jsem takovou slinu, že jsem se málem zadusil.

Ten prolhanej mizera od telegrafu to vykecal traťmistrovi, celníkům i karabiníkům… a ti všichni mi dál věšeli bulíky na nos a vyprávěli mi báchorky o tom čokoládovém ráji ve Švýcarsku. „Právě proto se tomu říká tlustej břeh,“ vysvětlovali mi ti mizerové. „Když budeš hodnej, uvidíš, že Pa’ Fo tě tam jednou vezme. Máš pas? Ne? V tom případě se tam nikdy nepodíváš!“ Vzhledem k tomu, že jsem jim jako úplný ťulpas na tu jejich báchorku o břehu Rajských potěšení naletěl, přistoupila na hru i moje maminka, aby mě nezklamala. „Uvidíš, že až nás příští týden přijede Bruno navštívit, přiveze nám spoustu čokolády!“ Můj táta okamžitě upozornil bratrancova otce. A tak se stalo, že když Bruno jako obvykle připlul lodí a já ho s mámou čekal na molu, chybělo málo a byl bych omdlel. Když Bruno se svou přítelkyní vystoupili z lodě, nesli v ruce obrovský balík. Jakmile dorazili k celníkově kukani, úředník jim nařídil, aby ho rozbalili.

Z přístaviště jsem se snažil něco zahlédnout, ale nedalo se poznat, co se uvnitř skrývá. Celník je pak nechal projít, ale zvýšeným hlasem poznamenal: „Není to sice úplně legální, ale pro tentokrát přimhouřím oko…“ Snoubenci konečně dorazili na molo. Já byl tak ro21

zechvělý a zvědavý na to, co je ukryto v balíku, že jsem nádhernou Bedelii málem ani nepozdravil. Až doma, nahoře na stanici, jsme tu záhadu konečně rozluštili: když jsme odstranili papír a celý obal, objevila se obrovská taška, střešní taška… celá z čokolády!“ „Utrhl jsem ji u nás ze střechy,“ řekl Bruno jen tak mimochodem, „je pro tebe, hlavinko dubová, klidně si ji celou sněz!“ Byl jsem tak ohromený, že jsem ani nemohl dýchat: „Můžu ji jen tak olíznout na ochutnání?“ osmělil jsem se. „Ale jistě! Lízej si, jak dlouho chceš!“ odpověděli všichni sborem.

A maminka zvolala: „Ať žije Švýcarsko!“

O rok později se mi konečně naskytla příležitost vypravit se přes jezero do Brissaga. Bylo mi necelých pět let. Byl jsem vzrušený jako cvrček na jaře. Když nám v hodinách náboženství pan farář vyprávěl o Adamovi a Evě, o ráji na zemi a vší té hojnosti, vždycky jsem myslel na Švýcarsko, přesněji na kanton Ticino – tam, v tom švýcarském ráji, žili všichni vyvolení, a tady u nás žili hříšníci… ve věčném zatracení!

Maminka byla velice obezřetná, když mi sdělovala onu zprávu o brzké cestě do země zaslíbené. „Možná… za pár dní…“ začala mi naznačovat, „jestli dají do provozu trajekt… pojedeme za strýčkem do Brissaga… možná…“ Té noci se mi zdálo, že byl provoz trajektu opět přerušen. Otec stál v přístavišti, vztekem celý bez sebe… jak se mu stávalo, když měl zrovna špatný den, na sobě vyšívanou přikrývku (tu, co jsme měli doma přehozenou přes velkou postel), a jako Mojžíš s rukama zdviženýma k nebi řval z plných plic: „Ty zatracený jezero… rozestup se a nech nás projít, čeká nás země zaslíbená!“ 22

A najednou, bác ho! Zvedl se silný vítr, voda začala vřít jako v obrovském kotli a… stal se zázrak: vzduch vycucl vodu, zvedl ji k nebi, kde se rozdělila vedví a Rudé moře… pardon… Lago Maggiore se rozestoupilo! A my, celá naše rodina, následována všemi lidmi z Pina Tronzana, Zenny, Maccagna se zpěvem přecházíme na druhou stranu, zatímco zoufalí celníci za námi křičí své výhrůžky: „Stůjte! Vraťte se, nebo začneme střílet! Bez pasu a platného víza nesmíte přejít!“ Nikdo jim nevěnuje pozornost… i venkované z hor a pastevci přecházejí spolu s kravami, ovcemi a kozami. „Ne… kozy ne… to je zakázané!“ křičí karabiníci.

Kozy místo odpovědi sem tam vystřelí salvu bobků, kulatých jako bronzové koule, klidně si jdou dál a vesele přitom pohupují zadkem. Co vám mám říkat… už tehdy se mi zdály úplně filmové sny.

Ale najednou se ozve volání „Probuď se! Probuď se!“ a nedovolí mi dokončit ten biblický sen. Byla to maminka. „Už je pozdě, vstaň, za půl hodiny přijede loď!“ Byl jsem tak rozrušený, že jsem si oblíknul kalhoty obráceně, obě nohy do jedné nohavice, shodil jsem šálek s horkou bílou kávou na kočku, málem jsem zapomněl posbírat pastelky a papíry a strčit si je do tašky. „Honem, honem…“ Lodní siréna zahoukala, aby oznámila, že loď přistává. Jako kontrapunkt jí pískotem odpověděla lokomotiva, která zrovna vyjížděla z tunelu, a do toho se ozývalo supění čerpadla vodní nádrže naší stanice. Už jsme byli kousek od přístaviště. „Vylez na můstek. Už tam jsi?“ „Všichni naloděný?“ „Odplouváme!“ Šel jsem si najít místo na přídi. Maminka se vydala za mnou: „Hlavinko moje dubová, musím ti říct jednu věc, která tě moc nepotěší.“ 23

fra.cz 9 788086 603575